Večer, ani ne chladný, ani ne teplý. Obyčejný večer. Parkem se prochází chlapec s dívkou. Ruce propletené do sebe, úsměvy a slovíčka, která sice nejsou na první pohled postřehnutelná, ale my přece tušíme, že tam jsou.

Chlapec kouká na dívku, jeho oči, i když se to snaží zakrývat, pořád visí jen na ní. Dívka se kouká před sebe. Na stromy, lavičky, do tmy.

Není to tím, že by byla nervózní, to opravdu ne. Proč tedy?

Chlapec začne k dívce mluvit. Neříká nic závažného, mluví jen o obyčejných věcech. Dívka se na něj podívá. Chlapec se ptá. Dívka kývne hlavou, prohodí pár slovíček a oči opět zabodne do tmy.

Není to tím, že by byla nervózní, věřte mi.

Proč tedy?

Chlapec dívku obejme. Jen tak, při chůzi. Přitom pustí jednu její ruku. Jako kdyby ho k ní táhlo silné magnetické pole- tak těžko se mu prsty odlepují od těch jejích. Dívka se k němu přitiskne. Jako kdyby ji od něj cosi táhlo a ona se v něm ještě chvíli chtěla schovat. Chvěje se. Ale není to tím, že by snad byla nervózní…

Proč tedy?

Chlapec obrátí dívčin obličej ke svému. Mluví i nemluví. Jen dvě tichá slova. Avšak zřetelnější než cokoli jiného.Opravdu to takhle cítí. Není z těch, co by lhali. Ona je mu vzácnější než kdokoli jiný. Dívka se jen usměje. V tom úsměvu je cosi vyděšeného. Cosi bezradného. Však- není to tím, že by byla nervózní- ona není.

Proč tedy?

Chlapec zavrtí hlavou. Bojí se. Právě toho bezradného v jejím úsměvu. Dívka to ví. Zná ho moc dobře, je jí jasné o čem teď přemýšlí. Pouští jeho ruku.

Ale ne kvůli tomu, že by byla nervózní. Ne.

Proč tedy?

Chlapec se zastavuje. Není překvapený, spíš zoufalý. Z toho, že se jeho obavy pomalu naplňují. Ta otázka mezi nimi je i když ji nevyslovil. Ani nemusí. Dívka ho obejme. Pohladí ho po tváři a utrápeně se usměje. Odchází. Ne proto, že by ho snad neměla ráda.

Proč tedy?